O azbestu

Azbest je označení pro skupinu přirozeně se vyskytujících vláknitých minerálů, které mají vysokou tepelnou rezistenci, dobré elektroizolační vlastnosti a jsou inertní vůči chemikáliím. Z hlediska chemického složení se jedná o křemičitany hořečnaté, popřípadě vápenato-hořečnaté.

Počátky těžby a použití azbestu spadají patrně až do 4.tisíciletí př.n.l., kdy se jeho vlákna mísila do jílovitých zemin užívaných hrnčíři. Vrcholu dosáhla produkce azbestu v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Světová spotřeba azbestu tehdy dosahovala asi pěti milionů tun ročně. Velká většina vytěženého azbestu sice našla uplatnění ve stavebnictví, ale dostával se i do celé řady průmyslových výrobků.

Již od počátku dvacátého století se však začaly množit poznatky o škodlivém vlivu vdechování azbestového prachu na lidské zdraví. Lidé pracující v azbestových dolech nebo v podnicích zpracovávajících azbest onemocněli azbestózou. Později byly zjištěny ještě další formy onemocnění a dnes již není pochyb o karcinogenním působení azbestových vláken.

Jakmile se vlákna o velikosti několika mikronů uvolní do prostoru, mohou v něm pak poletovat několik desítek hodin a sebemenší pohyb je opět aktivizuje. Jejich rozměry umožňují, aby se po vdechnutí usadily v plicním sklípku, kde zůstávají i řadu let. V kombinaci s dalším karcinogenem pak způsobí vznik bronchogenních karcinomů a mezoteliomů - zhoubný nádor pohrudnice a pobřišnice.

Vznikem těchto smrtelných onemocnění přitom, jak se ukázalo, hrozí i pobyt v budovách, v nichž je azbest zabudován. Tedy, například v administrativních budovách, nemocnicích, školách i dalších objektech, při jejichž stavbě se v minulosti azbestové materiály zcela běžně používaly.